MILUJ A BUDEŠ MILOVÁN,NEZKLAM A NEBUDEŠ ZKLAMÁN

Růže

6. srpna 2007 v 22:41
Stál pod jejími okny. Bylo pozdě v noci a on se trochu třásl zimou, protože měl (nerozuma) jen tričko. Ale jeho hřálo štěstí! Štěstí z příští chvilky, na kterou netrpělivě čekal. Ve světle lampy se leskly kapičky vody na té nejkrásnější růži, jakou kdy viděl, a on ji teď držel v ruce! Málem to dneska ani nestihl, celý den jezdil na kole po okolí, prošel všechna květinářství a prolezl všechny zahrady, až ji konečně našel - krásnou, růžovou, sametově čistou a svěží - dokonalou růži. Žádná jiná neměla tak bohatý květ, a přitom působila tak drobně, něžně. Stejně jako jeho láska k ní, proto chtěl právě takovou růži.

Další kamínek, zřejmě neslyšela. Teď, záclona se pohnula, a za oknem se objeví její kouzelná postava, už v noční košilce. Celou dobu čeká právě na tohle, a přesto mu na jeden úder vynechá srdce. Ukazuje jí, ať otevře okno, ale nejde to, zkusila to. Jenže on jí musí předat růži! Přemlouvá ji: "Pojď dolů, na chvilku!" Ale ona kroutí hlavou, že nemůže, krčí rameny, že je jí to líto... Nepozná v jejích očích, nakolik upřímně to myslí. Nakonec se mu podaří vyhodit růži na úzkou okenní římsu, aby si ji i ona mohla prohlédnout. Jenže ona na něho mávne, ať jde pryč a sama z okna zmizí. Pro jistotu opravdu ustoupí do stínu a za chvíli v okně uvidí hlavu jejich táty. Naštěstí si růže asi nevšimnul, ani jeho dole v ulici. Čekal ještě půl hodiny. Už se neobjevila a tak se promrzlý loudal domů.

Druhý den našel pomačkanou špinavou růži odvátou na konec jejich ulice. Patnáct, povzdechl si. Patnáct let, takové hezké číslo! Příště jí to musím vynahradit!

***

Uběhl rok. Spousta se toho změnilo. I zahrady se zelenaly úplně jinak a úplně jinde. Jeho ale pátrání bavilo, jenže tentokrát začal už dřív, a pak slunečným odpolednem hrdě vezl téměř stejně krásnou růži jako tenkrát. Taky byl malinko smělejší a přestože se bál, že ho její rodiče hned vyhodí a vůbec ho nepustí dál, troufl si zazvonit u jejich dveří. Popřát k narozeninám snad může každý, ne?

Potřetí zvoní a stále nikdo neotvírá. Obejde celý dům, vypadá to, že nejsou doma. S nadějí, že se jistě brzy vrátí, se posadí na zídku opodál.

Nepřijeli, je už noc a nikdo nepřijel. Krásných šestnáct. Kdepak je asi slaví? A s kým?

***

Neztrácet víru je někdy těžké. Obzvlášť, když v suchém létě hledáte svěží růži. Všechny jsou jak povadlé... Nakonec našel jednu hezkou, takovou obyčejnou, ale hezkou růži. Na tohle léto prostě perfektní.

Zaklepal na jejich dveře, představil se, popřál jí všechno nejlepší a snad by ho i pozvali dál (vypadali tak pohodově), kdyby zrovna nepřijeli jejich příbuzní. Nastalo veliké vítání, ze kterého se taktně vytratil. Ani nevěděl, jestli je šťastný nebo rozmrzelý - ale asi trochu víc šťastný. A v tu chvíli - uviděl ji, jak si přivoněla k růži (ta voněla!) a s krásným úsměvem mu mávla na pozdrav. Oplatil jí ten pozdrav, a šťastný mířil domů.

Sladkých sedmnáct! Teď se nudit nebude, přijelo jí tolik známých, sestřenky, bratránci... Škoda, že nepatří mezi ně, tak rád by se bavil s nimi! Snad tu jeho růži neztratí mezi pugéty krásných květin, co jí z ciziny přivezli.

***

Další rok. Opět mnoho změn, které musí zvládat. Pro samé starosti si málem nevzpomněl na její narozeniny, honem shání nějakou růži, ale nikde nemají s bohatým květem. Nevadí, koupí jí tři poupátka, však se rozvinou, stejně jako ona rozkvétá do krásy.

Možná ho letos nepřekvapilo, že na něj opět nemá čas. Možná mu z tváře vyčetla únavu a starosti. Snad proto tentokrát uslyšel její krásný hlas, co se mu vždy zarývá přímo do srdce: "Je mi líto, že teď nemůžu být s Tebou. Víš, jsem moc šťastná, že sis na mě vzpomněl. Slibuji Ti, že Ti všechno vynahradím - půjdeme spolu někdy jen tak na výlet, ano? Souhlasíš?"

Aby nesouhlasil. Nejraději by skákal radostí! Ale boty ho dnes opravdu táhnou k zemi, vůbec by se neodlepil.

***

Svůj slib dodržela. Našla si čas a tak měl konečně příležitost mluvit s ní o všem možném. Zjistili, že se v mnoha věcech shodnou, přestože oba žijí v jiném světě. Že si váží jeden druhého a mají si co dát.

Párkrát se sešli a jejich přátelství se prohloubilo.

***

Slavila devatenáct. Tentokrát věděl, že bude doma. Proto sehnal krásnou růži, jen několik půvabně propletených lupínků. Žlutou růži. Žlutá se bude hodit k modrým šatům, které nosí nejraději.

Měla je na sobě - modré šaty. Chtěl jí zároveň s tou kytkou něco říct, ale vyčetl napětí z roztěkanosti jejích očí. Chápavě se usmál a podal jí květinu. Vzala to s humorem, rázem z ní spadlo všechno napětí a byla opět taková, jakou ji znal. Přiložila růži k šatům a uznale kývla v obdivu k jeho předvídavosti. Odvětil jí ve stejném duchu: "Mně se neklaň! To před Tvojí krásou květiny skládají poklonu." Rozesmála se. A po chvilce se pokusila zvážnět: "Víš co? Až budu slavit další narozeniny, ráda si poslechnu všechno, co mi chceš říct." Znělo to jako slib a ona se mu upřímně dívala do očí. Kývl, že si je toho vědom.

Jenom nevěděl, jestli má být rád, nebo ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama