MILUJ A BUDEŠ MILOVÁN,NEZKLAM A NEBUDEŠ ZKLAMÁN

Psí rande

23. srpna 2007 v 14:30 | Jitka |  lovestoty
Bydlíme nedaleko městského parku, a proto právně tam chodím naši malou fenku Sandy venčit nejčastěji. Tenkrát, v onen osudný den, bylo venku nesnesitelné vedro, proto jsem dlouho přemýšlela, jestli mám jít vyvenčit Sandy, anebo rovnou na koupaliště. Škemrající psí očka plná naděje na výlet a snad i na nové psí dobrodružství mě však zlomila, a tak jsem přeci jen přichystala vodítko a mohly jsme vyrazit.
Zrovna když jsem Sandy pozorovala, jak běží pro kus větvičky, nedávala jsem pozor na cestu a střemhlav se srazila s protijdoucím chodcem, jehož pejsek se očividně zamiloval do Sandy a celý rozdivočený táhl svého páníčka na trávník.
"Auvajs!" zakřičeli jsme oba zároveň a drželi se za čelo. O to větší šok to pro mě byl, když jsem přímo před sebou zaostřila snad toho nejkrásnějšího kluka na celé planetě. Oba jsme se začali hrozně smát, až nám málem stříkaly slzy od smíchu. To naše dvě malá zvířátka se něžně očichávala o olizovala - prostě dokonalý páreček!
"Promiň, náš Benda je trošku víc na ženský… jakmile nějakou uvidí, přeskákal by i minové pole!" snažil se mi omlouvat onen krásný neznámý. "Mimichodem, já jsem Lukáš."
"Jitka," podala jsem mu ruku. Chvíli jsme si sedli na lavičku, povídali si a nakonec i vyměnili svá čísla. Byla jsem štěstím bez sebe.
Uběhly však dva týdny, Lukáše jsem od té doby v parku už nepotkala a naděje, že mi ještě zavolá, se už více méně také vytratila. Bylo mi to líto, ale řekla jsem si, že přece pro jedno kvítí slunce nesvítí…
Jednoho dne se však stalo něco hodně divného. Při procházce v parku se mi Sandy vysmekla z ruky a utíkala pryč. Byla jsem v šoku, křičela jsem za ní, co mi hlasivky stačily, a snažila jsem se také o běh, i když v páskových sandálkách to nebylo dvakrát pohodlné. Doběhla jsem až na malý travnatý palouček. Uprostřed byla deka, na ní seděl Lukáš a kolem si hráli naši dva pejsci.
"Ahoj, už tě tu čekám," mrkl na mě Lukáš svýma šibalskýma očima. Měl sebou i velký piknikový koš plný ovoce a nejrůznějších dobrůtek. "Promiň, byl zapomněl jsem ti tehdy říct, že den nato odjíždím s rodiči do Itálie. Už jsem ale zpět, tak doufám, že jsi tu na mě nezapomněla."
"Jak bych mohla," usmála jsem se a přisedla si vedle něj na deku. "A tohle jsem ti přivezl, podívej!" Lukáš vytáhl z kapsy krásný lesklý kamínek ve tvaru srdíčka. Od té doby chodíme do parku pejsky venčit jedině spolu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nikky nikky | 30. května 2008 v 20:03 | Reagovat

peknee... to jee

2 pampelish.ka pampelish.ka | 5. prosince 2008 v 18:28 | Reagovat

jooo..když má hold někdo takový štěstí.!

3 marky marky | E-mail | 1. března 2010 v 17:09 | Reagovat

no tak tenhle pribeh sem uz cetla!uplne stejny..zajimalo by me kdo ho opravdu vymyslel..ale tady asi nejaky autorsky prava nikdo mooc neresi.. :-p

4 Ajka Ajka | E-mail | 19. května 2010 v 19:45 | Reagovat

[3]: Jo, taky jsem to četla a více příbehů z téhle stránky je na www.slecna-info.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama