MILUJ A BUDEŠ MILOVÁN,NEZKLAM A NEBUDEŠ ZKLAMÁN

Mámou v šestnácti

23. srpna 2007 v 14:51 | Alena |  povídky
Aleně bylo loni v listopadu teprve šestnáct, ale její život se ani v nejmenším nepodobá životu, jaký vedou její vrstevnice, spolužačky a kamarádky. Místo večírků, balení kluků a chození po nákupech má jinou starost - postarat se o svou šestiměsíční dceru Lucinku. Jak to všechno zvládá?
S Ájou jsem si dala sraz jedno krásné letní odpoledne v cukrárně. Přišla samozřejmě i s krásným červeným kočárkem, ve kterém si spokojeně žužlala prstík na ruce malá sladká holčička. Člověku by se ani nechtělo věřit, že taková drobná mladá holka je už maminkou, která místo pařeb s kámoši přebaluje svému dítěti plíny! Posadily jsme se na zahradní terese, já jsem objednala dvě ledové kávy a začaly jsme si povídat jako staré známé…
Začalo to nevinně…
Samozřejmě první věc, která mě zajímala, byla, co všechno se událo před Lucčiným narozením. Ája mi začala vyprávět o zprvu velice slibně vypadajícím románku s devatenáctiletým Michalem, se kterým se seznámila o jarních prázdninách v Alpách na dovolené s rodiči.
"Na hory jsem se děsně těšila, lyžování mě odmalička hrozně moc bavilo. A když jsem navíc při příjezdu zjistila, jak vypadá syn kolegy mého táty, který s námi a se svojí rodinou vyrazil do Rakouska onen rok, byla jsem štěstí bez sebe. Michal byl starší než já, hezký, vysoký, vypracované tělo - však víš," zasnila se Alena. "A hlavně tě určitě lákalo i to, že byl mnohem zkušenější, viď?" Alena tiše pokývala hlavou na souhlas.
"Za ten týden jsme se docela sblížili. Upřímně řečeno, rozhodně bych nečekala, že si mě takový kluk bude vůbec všímat! Ale pořád mezi námi bylo jenom kamarádství," usmála se a já ji opět přerušila. "Takže jste spolu začali chodit až po příjezdu domů?" "Jo. Bydleli jsme ve stejném městě a naši se od té doby taky párkrát sešli. Prostě najednou jsme stáli před naším domem a Michal mě políbil. Byla jsem v šoku, protože jsem pořád měla v hlavě myšlenku, že u něj jako holka nemám šanci, protože jsem byla takový zajíček absolutně bez žádných zkušeností." "A jak brali vaše chození vaši? Nevadilo jim, že chodíš s o čtyři roky starším klukem?" Ája se napila kávy a pokračovala: "Myslím, že to vzali v pohodě. Už před tím jsme byli přece kamarádi a obojí rodiče byli vlastně rádi, že si dobře rozumíme. Naše chození jsme sice chvilku tajili, ale pak nás Michalova máma přistihla, jak se objímáme v jeho pokoji zrovna ve chvíli, kdy nám přinesla sušenky. Tenkrát zase naši byli u nich na návštěvě, takže to hned věděli všichni. Byly to nejkrásnější tři měsíce, jaké jsem kdy zažila. Zamilovaná až po uši," zasmála se.
Máj je lásky čas…
"A jaké to bylo po sexuální stránce? Spali jste spolu hned ze začátku?" zabrousila jsem do trochu intimnějších zákoutí. "Hned ne. Byla jsem panna a on mi slíbil, že počkáme, až se budu cítit připravená. Prostě ideální vztah, dalo by se říct. Jeden večer, když jsme byli úplně sami u nás doma a dívali se na nějaký romantický film, tak se to zkrátka stalo. Bez rozmýšlení, oba jsme cítili, že to strašně moc chceme."
"Mysleli jste na antikoncepci?" Alena si prsty projela blonďatou ofinu a zapřemýšlela. "Poprvé jsme použili kondom. Pak jsme se bavili, že si zajdu na gyndu a nechám si poradit od doktorky nějakou spolehlivější metodu - prášky nebo tak něco - ale to už bylo pozdě. Nevím ani, že by se nám kondom protrhnul nebo cokoliv jiného. Prostě stalo se…"
Alena se zvedla ze židle a šla zkontrolovat malou Lucii, která spala ve stínu kousek od našeho stolku. Vše bylo pravděpodobně v pořádku, a tak se vrátila během chvilky zpět. "To víš, malá se často budí a jak nejsem hned u ní, začne řvát na celé kolo. Dneska je naštěstí klidná… Kde jsme to skončily? Jo, antikoncepce…" "Jak jsi zjistila, že jsi těhotná?" "No jednoduše jsem nedostala menstruaci. Myslela jsem si, že se mi jen zpozdila, což se mi už před tím taky stalo. No ale jelikož jsem pravidelně spala s Michalem, tak jsem měla i obavy. A Michal, ten byl jako na trní a donutil mě koupit si těhotenský test. K mému zděšení byl pozitivní. Nevěděla jsem, co budu dělat a strašně moc jsem se bála, co Michal."
"Jak tedy zareagoval na onu novinku?" zeptala jsem se. "No, byl úplně v šoku, ale naštěstí byl daleko schopnější než já a sám mě objednal na gyndu. Rodiče o ničem ještě samozřejmě nevěděli." "A jak jste jim tu ,novinku' oznámili?" Alena svraští čelo a usilovně loví v paměti. Už si přesně nepamatuju, za jak dlouho jsme jim to řekli, bylo to pro mě ale hodně těžké. Chtěla jsem mít jistotu, takže jsem čekala, jestli mi těhotenství gynekoložka nevyvrátí. Nevyvrátila."
"Uvažovala jsi o potratu?" Alena zakroutila hlavou. "Já jsem nad tím moc přemýšlela. Sice jsem věděla, co všechno budu muset obětovat - školu, koníčky, volný čas,… ale i tak jsem všem oznámila, že já to dítě chci. Naši - hlavně máma - byli při mě, horší to bylo s Michalovými rodiči. Řešili to i s našima a pořád měli v hlavě, že jsme ještě moc mladí a že si přece nemůžeš zkazit celý život. Moje mamka se ale rozhodla, že až se malá narodí, tak skončí v práci (ze zdravotních důvodů už se svou prací měla stejnak spíše potíže) a bude se o malou starat se mnou." "A co mě zajímá úplně nejvíc - co Michal? Smířil se s rolí nastávajícího otce?" Alena: "No ze začátku to bylo o nervy. Řekl mi, že se mnou bude, že se na miminko těší, že on už stejně půjde pracovat, ale věděla jsem, že to pořád nějak nemůže vstřebat. Jako by měl hrozný strach z toho, co bude, a že to nezvládne. Postupně už se ale na malou začal těšit - hlavně když se mnou chodil do nemocnice na ultrazvuk a viděl, jak se tam to malé hýbe, kde má hlavičku a nožičky… Toto bylo prostě neskutečně nádherné!"
Devět měsíců s bříškem…
"Na těhotenství mám vlastně hezké vzpomínky. Všechno u mě proběhlo v podstatě hladce, ani mi nebývalo moc zle… Jó jen ta moje nenažranost! Třeba jsem si v noci usmyslela, že mám šílenou chuť na pribináčka a bez něj jsem prostě nemohla usnout," směje se Ája a s chutí se zakusuje do sladkého oplatku ze zmrzlinového poháru, který nám číšnice před chvilkou přinesla. "Bydleli jste po celou dobu už spolu?" Alena: "Michal jsem přistěhoval k nám, i když s tím byl taky problém. Jeho rodiče pro svého jedináčka už dlouho připravovali podkrovní byt, ale já jsem prostě měla potřebu být s mámou. Tak jsme byli u nás s tím, že pak se jednou nastěhujeme do toho podkroví."
"Co podle tebe bylo na těhotenství nejlehčí a nejtěžší?" Alena: "Celkově jsem si nemohla stěžovat, protože ke mně byli všichni mí blízcí strašně milý. Byli ale i takoví, kteří si na mě jen ukazovali prstem. Jako bych měla mor!" "A porod? Bylo to pro tebe velmi náročné?" Alena: "Dřív jsem si vždycky myslela, že až jednou budu mít před porodem, tak se budu strašně bát. Když to ale zažijete na vlastní kůži, je to úplně o něčem jiném. Když už máte břicho jak velký buben, tak už se těšíte, až to malé bude venku!"
"Jak to probíhalo?" Alena: "Rozhodla jsem se rodit do vody. Dost jsem to s doktorkou rozebírala. A hlavně jsem chtěla, aby u porodu byl i Michal, ale moc to nezvládal!" směje se Alena. "Rodila jsem asi sedm hodin a pak jsem měla pocit, jako bych uběhla maraton nebo pokácela celý les. Nedovedete si ale představit ten pocit, když to malé klubíčko, které devět měsíců rostlo ve vašem těle, si najednou můžete pochovat, dát mu pusinku na líčko…"
"Jak jste vybírali jméno?" Alena: "Jméno jsem měla vymyšlené hned ze začátku. Lucku jsem chtěla proto, že Lucie byla moje nejlepší kamarádka. V páté třídě se odstěhovala jinam a pak už jsme se neviděli. Ale s tím jménem to bylo jasné."
Realita dnes…
Alena zaběhla přebalit malou na toalety a já jsem přemýšlela nad dalšími otázkami, hlavně mě zajímalo, jestli jim vztah s Michalem vydržel doteď a jak zvládá péči o malé dítě.
"S Michalem spolu nejsme," zvážněla Alena. "Když jsme přivezli malou domů z porodnice, pořád kolem ní skákal, prostě byl šťastný. Postupně mu ale začalo docházet, že už má mnohem víc starostí, povinností a hlavně zodpovědnosti. Před měsícem odjel na nějakou brigádu do Německa. Strašně jsme se kvůli tomu hádali, ale já pak uznala, že bude lepší, když bude pryč a třeba si to v hlavě všechno srovná." "Takže teď trneš, jak to dopadne, až se Michal vrátí domů?" Alena: "Bude tam do konce září. Vlastně už ani nevím, co si mám myslet a jestli se na něj těšit. S pomocí našich se o malou postarám, jen by mi vadilo, kdyby Lucie vyrůstala s pocitem, že ji její táta jen tak opustil. Vážně nevím, jak to teď bude dál," svraští obočí a vypadá zamyšleně a snad i nepřítomně.
"Svoji dceru miluju a je pro mě teď tím nejhlavnějším. Jen mě mrzí, že už nemám vůbec žádný čas sama pro sebe," posteskne si Alena. "Každou chvíli malá křičí hlady, vstávám několikrát za noc, často jsem totálně vyřízená. Navíc nechce pít z lahvičky. I když všichni říkali, že po šesti měsících, už ten největší shon ustane, tak mám pocit, že jsem nepřetržitě v jednom kole. Musím si ji brát třeba i do koupelny když se chci osprchovat. Nemůžu si dát oddych ani u televize a sledovat nějaký film. Když je reklama, malá spí. Když je něco napínavého, musím k ní," zasměje se.
"Máma ti přece pomáhá, ne?" Alena: "No jasně, máma je úplně skvělá, nevím, co bych si bez ní počala. Ale i přes to nemůže dělat za mě všechno. Nevím, co bych si počala hlavně bez jejich finanční podpory. Já se uskromnit dokážu, jenže plíny, hračky, oblečení, ostatní nezbytné věci - všechno dneska stojí neuvěřitelnou spoustu peněz, i když se to tak na první pohled nezdá." "Pomáhají ti i Michalovi rodiče?" Alena: "Každou chvilku něco pro malou přinesou, ale celkově se mi zdají být mnohem chladnější. Jako by mi jeho máma pohledy říkala - no vidíš, co sis nadrobila… - a to přitom nebylo pouze mé rozhodnutí a není to pouze mé dítě!"
"Co škola?" Alena: "Mám hotový prvák střední a první pololetí druháku. S druhákem už to bylo horší, protože jsem v době písemek a zkoušení už byla před porodem, takže mi odsunuli zkoušení teď na prázdniny. Další rok nastoupím až po Novém roce dodělat druhé pololetí a snad i celou školu. Sice mi ředitel nabízel různé individuální plány, ale já jsem měla velké obavy, že bych toho teď měla strašně moc. Už tak toho je šíleně!"
Jelikož už se Lucinka začala doprošovat pravidelného přísunu stravy, nezbývalo, než náš rozhovor ukončit. I tak je určitě pro mnohé z vás pohledem na věc z blízka. Člověk přece nikdy neví, co se může stát, a často se během zlomku sekundy život převrátí o třista šedesát stupňů dokola!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miskka Miskka | E-mail | 16. ledna 2008 v 22:07 | Reagovat

Obdivuji tehle mladou maminu,ale smekám.Jen by mě zajímalo, jak to dopadlo s tím Michalem.Vrátil se k Aleně?Nebo ji zbabělec nechal napospas všemu?

2 Markettttttttt Markettttttttt | 25. října 2008 v 18:37 | Reagovat

Tak takovahle mamina je k nezaplaceni je super ze sis to nechala deti jsou poklad..Nikdy toho nebudes urcite litovat.A jestli se k tobe Michal nevrati tak ti za to nestoji to vis to jsou ty chlapy neumeji nest nasledky zivota....Hodne stesti tobe i lucince

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama